​

V pražských Dejvicích dodnes stojí romantický secesní dům „V pohádce“. Bydlela v něm krásná a talentovaná malířka, jejíž jméno je dnes již prakticky zapomenuto. Její životní příběh ale pohádku příliš nepřipomíná. Spíš by se podle něj dal napsat román. Byl by o lásce, ale i dramatech a tragédiích, o luxusu i bídě, a to vše by bylo zasazené do historických souvislostí vzniku Československé republiky. Jeho hrdinka by se jmenovala Anna Cerhová, podruhé provdaná Plesingerová.

​

Kdy přesně se Anna narodila, není zcela jasné. Dle dochovaných dokumentů by to mělo být 20. dubna 1883 či o rok později, avšak v deníku jejího manžela Miroslava Plesingera z doby seznámení se dochoval zápis, že se zamiloval do dvaceti osmileté dívky, což by znamenalo, že se narodila ještě o šest let dříve. V době seznámení namalovala Anna svůj autoportrét, který je dnes uložen v galerii v Liberci. Půvabná dívka s temnýma očima i vlasy na něm s aristokratickou hrdostí drží velkou paletu se štětci. Anna byla bezpochyby velmi krásná, talentovaná a zajímavá žena, ovšem měla poněkud nešťastnou povahu. Jako dítě se stranila společnosti a nebyla příliš oblíbená. Chlapcům se vždy líbila, ale ona jejich zájem neopětovala. Byla uzavřená. Její nedostatek sebevědomí ještě zhoršila učitelka v klášterní škole, která si na ni zasedla. Někdy její příběh připomíná téměř dětství slavné románové hrdinky Jany Eyrové.

 

Na začátku století se provdala za muže, který jí sliboval porozumění a přátelský vztah. Nebyl to šťastný krok. Annin život zásadně ovlivňovalo „zaslepené nechápání pohlaví“, jak to později nazval její manžel Miroslav, a mimomanželský vztah jejího prvního manžela. Intimní části manželství se staly pro Annu osudnými. Nejen, že manžel u ní nenalezl „žádané pohlavní adhese“[přilnavost], manželé nepočali potomka, ale manžel nakazil Annu pohlavní chorobou.

 

Reakcí na neutěšený osobní život jí byl únik k malování a do světa umělců. Začala studovat na pražské Uměleckoprůmyslové škole u prof. Jakuba Schikanedera. V roce 1905 se stala členkou Spolku výtvarných umělců Mánes a byla považována za velmi nadějnou mladou malířku. Tehdy potkala Miroslava Plesingera. Bezstarostný mladík se do ní bezhlavě zamiloval s veškerou vášní svého věku. Nový vztah a úspěch v malování jí pomohly opustit prvního manžela, a poté, co utekl před dluhy do Ruska, se i rozvést. O prvním manželství Anny Cerhové se již nikdy nemluvilo. Jako umělkyně ostatně stále vystupovala pod svým dívčím jménem Cerhová.

 

Miroslava Plesingera si Anna Cerhová vzala po šestiletém vztahu roku 1912 v bubenečském kostelíku sv. Gotharda. Za pět měsíců se manželům narodila dcera Vlasta a po vypuknutí první světové války pak i Věra. Miroslav se tehdy zapojil do odbojové organizace Maffie a v červnu 1915 odešel za Tomášem Masarykem do Švýcarska. Pas získal od bulharského studenta Vasila Božinova a toto jméno pak na památku navždy připojil ke svému jménu, stejně jako ke jménu své rodiny. Po celou válku působil v Ženevě, nejprve jako osobní sekretář Masaryka, posléze švýcarské středisko odboje vedl. Na jaře 1918 ho Edvard Beneš povolal do Československé národní rady v Paříži jako svého tajemníka. Po válce se rozhodl vstoupit do služeb nově ustanoveného ministerstva zahraničí a již v lednu 1919 odejela celá rodina Plesingerových do Paříže, kde se stal Miroslav sekretářem československé delegace na mírové konferenci a posléze chargé d‘ affaires v Holandsku.

 

V tom okamžiku byl stav Annina šatníku s ohledem na očekávanou kariéru jejího muže neutěšený. Do nově vzniklé Československé republiky vstupovala se šaty, které si nechala ušít v létě roku 1918 od domácí švadleny. Byly černé – etamínové s bílým hedvábným límcem. Anna je sama navrhla a vyšila. Rovněž Miroslavův starý šatník byl v tristním stavu. V domě „V pohádce“ pořád bojovali s moly, a tak byly Miroslavovy staré obleky poškozené. Nákupy v Paříži byly nasnadě. Stejně tak učinily i manželky dalších

politiků, například Hana Benešová.

 

Annin vztah k módě prošel během prvních dvou desetiletí 20. století značnou proměnou. Na počátku století její vkus výrazně formovalo bohémské umělecké prostředí, ve kterém se pohybovala. Šaty pro ni byly podružnou záležitostí a její nedbalosti v tomto směru si všímal i Miroslav. Na fotografiích je zachycena většinou v bílé halence se stojáčkem, sukni a volnějším kabátku. Na hlavě nosila jednoduchý slaměný kanotiér. Takto oblečena vyrážela s plátnem pod rukou malovat. Její vkus ovlivňoval i vztah k lidovému umění. Sbírala krajky a výšivky a ty se objevovaly i na jejím oděvu.

 

Vznik Československé republiky a nové postavení jejího manžela vše změnily. Lze konstatovat, že 20. léta nepochybně patřila v životě Plesingerových k nejšťastnějším. Po létech válečného strádání se jejich životní styl radikálně proměnil a oni se ocitli mezi novou společenskou elitou mladého státu. S postavením manželky diplomata byl spojen bohatý společenský život. Na recepce, plesy, koncerty a další společenské akce chodili manželé velmi často. Těmto příležitostem musel odpovídat i šatník paní vyslancové. Anna měla štíhlou postavu, hezkou tvář a ve 20. letech i finanční možnosti. Mohla si tedy dovolit téměř jakékoli šaty.

​

V dochovaných oděvech Anny Plesingerové se výrazně odráží art deco styl, který v sobě kombinuje jedinečným způsobem exotiku a modernitu. Anna vlastnila luxusní přehoz ze stříbrné lišky, společenský sametový plášť, orientální kimona a exotické župánky, hedvábné prádlo s bohatými výšivkami, ale hlavně řadu společenských šatů, tzv. charlestonek. Ty jsou bohatě zdobené výšivkami korálky, pajetkami, štrasem a perličkami. Střihově odpovídají dobové módě, tj. mají odhalené paže, volný střih s nezvýrazněným či sníženým pasem, výstřih do „V“, dekorace na boku, cípaté lemy, prostě vše, co symbolizuje módu jazzové éry. Zpracování je precizní, švy jsou začištěné ručně. To vše nasvědčuje skutečnosti, že pocházejí z módních salonů. Z nejznámějších domácích značek nakupovala Anna v módních závodech Hanny Podolské, Anny Vobořilové a Hany Kreisingerové. Ovšem většina jejího šatníku z 20. let pocházela ze zahraničí, z Paříže, Kodaně, Haagu a Berlína. Nakupovala i v pařížských obchodních domech Au Printemps a Galeries Lafayette. 

 

Druhé desetiletí ve službách republiky zahajovali Plesingerovi na vyslanectví v Haagu. V roce 1933 byl však Plesinger z postu vyslance odvolán pro zadlužení. Důvodem byla koupě rezidence, společenský život, ale samozřejmě i Annina garderoba, stejně jako šatník a vzdělání jejich pěti děti. Další léta přinášela tragédii za tragédií. Ještě v roce odchodu z diplomatických služeb ztratili třináctiletého syna Miroslava a v roce 1947 při leteckém neštěstí dceru Vlastu. V roce 1953 byl Miroslav Plesinger zatčen a odsouzen. Anna ho přežila o řadu let, ale vnuků se nedočkala. Nejmladší dvě děti manželů Plesingerových se dožily nového milénia, ale vzhledem k tomu, že nikdo z dětí neměl potomky, rodina vymřela. Téměř tisíc uměleckých ale i běžných předmětů, dokumenty i fotografie rodiny jsou dnes součástí sbírek Národního muzea. Podrobněji o výjimečných šatech i osudu paní Anny Plesingerové-Božinové je možné si přečíst v článku Miroslavy Burianové ve Sborníku Oděv v Čechách z roku 2017.