​

Milena Jesenská je známá především jako adresátka dopisů Franze Kafky, ale byla i překladatelkou jeho děl a mimořádnou novinářkou. Ve 20. letech 20. století psala do tzv. módních hlídek, tj. rubrik pro ženy o módě. Avšak spíše než tomu, co se nosí, se věnovala podstatě módy. Psala nejen o oděvu, ale obecně o kráse, vkusu a tom, jak tyto hodnoty mají reflektovat obyčejné ženy. Propagovala jednoduchý a účelný oděv. Zavedla rubriku, kde s vtipem odpovídala na dotazy čtenářek: „Nehoňte toho vašeho, nešpehujte. Na jeho milenku se schválně usmějte. Pořiďte si odpolední šaty na čaj, nosí se teď rozšířené rukávy, barva jde do fialova, nebo světlounce drap, ještě lepší. A koukejte si také někoho narazit.“ Milena Jesenská byla mimořádná žena, která podle hodnot, které hlásala ve svých článcích, i žila.

 

Narodila se 10. srpna 1896 do význačné pražské rodiny. Teta Růžena Jesenská byl známá spisovatelka, otec Jan Jesenský vyhlášený zubař a zakladatel čelistní chirurgie. Matka Mileně zemřela brzy, ještě v době, kdy studovala na gymnasiu. Milenin vztah s autoritativním a cholerickým otcem byl značně konfliktní. Nonkonformní dívka ho ještě zhoršovala např. tím, že otci, vyhlášenému dandymu a bonvivánovi, žijícímu bohatým společenským životem plným hazardu a milostných afér, kradla prádlo, kterým obdarovávala jeho studenty.

 

Milena byla obdařená zvláštním druhem krásy. Byla štíhlá, sportovní (plavala, lyžovala, hrála tenis, chodila s otcem po horách), měla nádherné zvlněné vlasy a pronikavé oči. Její spolužačka a pozdější spolupracovnice, textilní výtvarnice Jaroslava Vondráčková vzpomínala, že se svým pohledem dokázala vpít každému až do duše, nikdo jí nemohl odolat. Milena vystudovala Minervu – první dívčí gymnasium, které bylo v Praze založeno v roce 1890. Již tehdy mezi spolužačkami vynikala. S přítelkyněmi Stašou Procházkovou a Jarmilou Ambrožovou vyjadřovala svůj odmítavý postoj k měšťanské morálce a potřebu svobody i oděvem. Dívky se procházely po pražských Příkopech, kde bylo v té době oficiální korzo plné dobře oblečených lidí, ve splývavých řízách pastelových barev, s rozpuštěnými vlasy, v sandálech a bosé. Bez korzetu, bez klobouku a bez punčoch. Pro konzervativní konvenční Prahu to bylo výstřední. Milena udávala tón a byla vůdčí osobností trojice dívek. Z otcových peněz a často bez jeho vědomí, či na dluh, nechávala šít sobě a přítelkyním šaty u drahých švadlen.

​

Navštěvovala pražské vyhlášené kavárny, kde se odehrával tehdejší společenský život. Tam Milena poznala Franze Werfla, Maxe Broda, Franze Kavku a hlavně Ernsta Polaka. Nebyl to žádný fešák, ale měl charisma, a ač sám nebyl literárně činný, byl uznávaným poradcem autorů i nakladatelů, jakýmsi jejich inspirátorem. A Milena se do něj zamilovala. Kulturní prostředí kaváren a vztah s Ernstem ji silně formovaly. Vedle Polaka, kterého si v roce 1918 po konfliktu s otcem vzala, Milena vyzrávala. Společná léta ve Vídni pro ni byla na jednu stranu frustrující (Polak ji zanedbával, podváděl a finančně nepodporoval), ale zároveň se osamostatnila a vyzrála v osobnost. Rozhodla se pracovat – nosila kufry, učila děti a začala překládat. Díky překladům poznala Kafku a zamilovala se do něj, i když věděla, že vztah s nemocným, opatrným, pravým opakem jí – vášnivé a vitální, Kavkou nemá budoucnost. Byl to platonický vztah založený na dopisech, viděli se jen dvakrát, ale pomohl jí vymanit se částečně ze vztahu s Polakem a hlavně získat ztracené sebevědomí. Milena začala psát o módě.

 

Psala nejen o tom, co se nosí, ale i o vkusu, kráse, o novém životním stylu. Proměnila módní hlídky v inteligentní svět pro moderní ženy. Inspirovat se nechala texty Franze Werfla či Franze Kafky: „Na světě není nic vnější. Všechno na vás, váš nos, ruce, ramena, šaty, vlasy, vše to má vztah k vaší duši, myslíte-li, že fráze o nebroušeném diamantu nebo o tvrdé skořápce a ušlechtilém srdci jsou jen za groš pravdivy, mýlíte se velmi. Jsem přesvědčena, že člověk hluboce může i za svůj výraz i za svou chůzi i za své odívání.“ Nejprve přispívala jako zahraniční dopisovatelka do Tribuny, poté do Národních listů. V roce 1926 vstoupila do redakce právě založeného společenského časopisu Pestrý týden. Obklopila se skvělým týmem osobností a byla úspěšná. To již žila v Praze.

 

Z Vídně se vrátila jiná Milena, než odjížděla. Stala se známou módní referentkou, byla sečtělá, kultivovaná, veselá, krásná a elegantně oblečená. „Jako by s sebou do Prahy přivezla onu zvláštní směs vídeňského šarmu a dekadentní lehkomyslnosti. Ani já jsem nebyla žádná popelka, ale Milena to byl velký svět.“ vzpomínala novinářka Hana Šklíbová. Milena měla ráda krásné šaty, ale s věkem dospěla k uměřenosti. Neměla ráda extravaganci. Její šaty nemusely být podle poslední módy, ale musely působit žensky. Měla ráda splývavé látky a plné, ale tlumené barvy – odstíny modré až po olověnou šeď, anebo až k šeříkovým a fialovým barvám. Oblékala takříkajíc víc svou duši než tělo. Vše bylo založeno na principech modernity, demokratičnosti, minimalismu a estetičnosti. Její životní styl se dokonale odrazil v názvech jejích knih: Cesta k jednoduchosti a Člověk dělá šaty.

 

Ráno si dala koupel, přečetla řadu novin, pohybovala se v redakci, kavárnách, psala… po nocích tančila jazz, chodila na koncerty a do divadel. Žila podle svých článků. Psala o moderní ženě, ženě soběstačné, pracovité, která dovede být muži rovnocenným druhem: „Dnešní samostatné, sportovní děvče počíná si od maličkosti jinak. Nese si baťoh samo. Platí za sebe samo. Vydělává si peníze samo, uživí se samo. Rozumí burse, kursům, finančním transakcím, dovede řídit obchodní záležitosti od zákazníka až k bernímu úřadu, mluví několik řečí, volí v politických volbách, čte noviny a sleduje politický vývoj, řídí auto a navštěvuje přednášky…“ Byly to nejšťastnější roky jejího života. Zamilovala se do architekta Jaromíra Krejcara, jednoho z nejnadanějších architektů avantgardy. Měla úspěch v práci, psala knihy a ženy čekaly, „co Milena“, co jim doporučí. „Nemám ráda lidi, kteří nemyslí na šaty, považují šaty za něco podřadného a tvrdí, že na nich nezáleží, chlubí a vynášejí se tím, a domnívají se, že tím dokumentují hloubku svého srdce, nebo svých myšlenek. A ještě více nemám ráda lidi, kteří posuzují druhého jen podle kabátu, kteří uznávají jen konvencí dobře střižených šatů, a v jejich očích je jen takový člověk společensky a lidsky přijatelný, který se vyzná v komplikovaných finesách bontonu a drahého odívání. Co tedy vlastně chci? Zda zlatou střední cestu? Nikoli; tu už dokonce ne… Povinnost býti krásným je jednou z nejvřelejších lidských povinností a patří bez výjimky každému. Ale je velký rozdíl býti dobře oblečen, anebo býti luxusně oblečen. Připadá mi, že je kulturním barbarstvím míti více šatů, než se nezbytně potřebuje, právě tak jako mi připadá, že je kulturním barbarstvím, je-li těch několik potřebných šatů ve skříni ošklivých.“ Pro Milenu byl zevnějšek důsledkem vnitřku.

 

Měla představu, že Pestrý týden bude avantgardní časopis. Avšak pro vydavatele byl časopis příliš luxusní a zaměřený na úzký okruh čtenářů, a tak po roce se Stašou Jílovskou z redakce odešly. Ještě jednou se Milena vrátila k módě v závěru 30. let v projektu architekta Jindřicha Vaňka Civilisovaná žena. Výstava a publikace představily moderní ženu oblečenou podle zásad jednoduchosti, které Milena ve svých textech propagovala. Božena Horneková, později provdaná za architekta Rothmayera, pro projekt navrhla převratný ženský kalhotový šatník.

 

Těhotenství, následné vážné zdravotní komplikace, závislost na morfiu, nabraná kila, rozpad vztahu s Jaromírem Krejcarem a výpověď z Lidových novin uvrhly Milenu téměř na dno sebevědomí. Pracovala dál jako redaktorka, ale nikde dlouho nevydržela. Její dcera Honza si na ni uchovala vzpomínku, jak kdysi tak elegantní matku vídala celé roky jen ve dvojích šatech: „Jedny na doma a jedny na ulici, v žádných jiných jsem ji nikdy neviděla – alespoň před zatčením ne – a v žádných jiných si ji ani nedovedu představit. Ty, ve kterých chodila ven, byly tmavomodré, měly špičatý výstřih a límec ze stejné látky a u výstřihu mašli. Ta se tam dostala tak, že se Milena, když je dávala šít, nedokázala ubránit zuřivému nátlaku švadleny, které se šaty bez jediné ozdoby zdály být příliš fádní a smutné a trvala alespoň na této ozdobě. Milena nakonec podlehla a mašle se zařadila – podobně jako odtučňovací kůra – k věčným a neřešitelným problémům: kdykoli se Milena oblékala, uvažovala o tom, že mašli odpáře. Ale protože na to před odchodem už není čas, odpáře ji prý večer. Proč z toho sešlo večer, už nevím – ale možná taky proto, že to znamenalo několik stehů, a Milenu s jehlou v ruce jsem nezažila za celá ta léta, která jsem s ní byla.“ 

Svůj jedinečný novinářský talent probudila Milena Jesenská naposledy těsně před 2. světovou válkou v Peroutkově Přítomnosti. Již nepsala o módě, ale reportáže o aktuální situaci v zemi, o německých emigrantech, o okupaci Prahy či utrpení lidí. Volba témat a její odvaha se jí staly osudnými. Stejně jako Ferdinand Peroutka byla zatčena Gestapem. Nesobecká, laskavá, obdařená přirozeným humanismem – taková byla Milena Jesenská. Zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück v květnu 1944.

 

O Mileně Jesenské byla napsána řada knih, z nichž většina stojí za přečtení. Velmi silná je výpověď její dcery Jany Černé: Adresát Milena Jesenská či spolupracovnice Jaroslavy Vondráčkové: Kolem Mileny Jesenské. Většina Mileniných textů pak vyšla v obsáhlé edici Marie Jiráskové: Milena Jesenská: Křižovatky. Její texty jsou moudré a živé dodnes.