Nejsvobodnější tvůrčí osobnost minulého století Toyen byla plná tajemství. Svou minulost a soukromí uzavřela před světem, říkala tomu „brát si skafandr“. Přerušila styky s rodinou a přijala jméno Toyen – ani ženské ani mužské. Stejně tak bezrodý byl její styl oblékání. Na několika málo fotografiích je zachycena jak v sukních, tak kalhotách či kombinéze.

Toyen se narodila jako Marie Čermínová v roce 1902 v Praze. O jejím dětství a mládí není prakticky nic známo. V závěru 1. světové války opustila rodinu a začala pracovat jako dělnice v továrně na mýdla. Nebyla tedy dle tehdejších zákonů ani plnoletá. Tehdy osmnáctiletá Marie byla nenápadná drobná dívka s velkýma hlubokýma očima a uhlazeným účesem. Již tehdy dle Jaroslava Seiferta působila „podivně, ale zajímavě“. Důvodem byla skutečnost, že si oblékala kalhoty. Seifert v knize Všechny krásy světa vzpomínal: „…za mých studentských let nenosívaly ještě ženy tak běžně kalhoty jako dnes. Děvče, které se zřejmě vracelo domů, mělo hrubé štruksové kalhoty, chlapeckou manšestrovou blůzu a na hlavě klopený klobouk, jaký nosívali kopáči. Na nohou měla nevzhledné střevíce.“

​

Neortodoxní a uzavřená dívka začala po válce studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze malbu a figurální kresbu u profesora Emanuela Dítěte. Po třech letech studium předčasně ukončila a odejela na prázdniny k Jaderskému moři, kde se seznámila s Jindřichem Štyrským. Bylo to osudové setkání. Vzniklé přátelství trvalo až do konce Štyrského života. S Jindřichem Štyrským vstoupila v roce 1923 do sdružení mladých avantgardních umělců Devětsil. Organizace sdružovala výtvarníky, básníky, herce, architekty, fotografy a další umělce levicové orientace, kteří chtěli tvořit avantgardní umění pro nejširší vrstvy lidí. Pojila je revolta proti konvencím, společnosti a náboženství. Zrodila se Toyen.

Její stylizace do mužské role, skutečnost, že o sobě mluvila v mužském rodě, a že nějaký čas nosila pánské kalhoty, vyjadřuje její snahu o bezpohlavnost, obsaženou i v podivném jméně, ale i o rovnoprávnost. V Praze 20. let musela působit jako stvoření z jiného světa. Než bude Marlene Dietrich šokovat svět v obleku s kalhotami a vázankou, uplyne ještě více než deset let, stejně jako do výstavy Civilizovaná žena, kde prezentovala Božena Horneková, později provdaná za architekta Rothmayera, neuvěřitelně moderní – až revoluční návrhy dámského šatníku založeného čistě na kalhotách. Přes tyto snahy v sobě však Toyen měla „zvláštní druh něžnosti“ napsal v knize Z mého života Vítězslav Nezval. Muže přitahovala, skládali pro ni básně, věnovali jí svá díla, ale do života si je zřejmě nevpustila. Silný vztah s Jindřichem Štyrským byl čistě přátelský a umělecký. Podle jistých náznaků se i o panenství připravila sama. Její erotická tvorba pro soukromý tisk Erotická revue byla přitom natolik odvážná, že ji raději podepisovala jen značkou „T“ či „XX“. Toyen nepřijala tradiční ženskou roli, byla nezávislá a svobodomyslná.

​

Přesto samozřejmě nosila i „běžné“ aktuální módě odpovídají oblečení: sukně, svetry, kostýmy, klobouky… ovšem kalhoty k ní tak nějak nedomyslitelně patřily. Když po válce provázela svojí výstavou manžele Benešovi, doplnila jednoduchou sukni alespoň vestou v pánském střihu. Specifické místo v jejím šatníku pak zaujímala kombinéza/overal. Ten je ovšem spojen především se světem umělců. Podobný nosila v Čechách i textilní výtvarnice Jaroslava Vondráčková, krátce ředitelka Artělu. 

​

Odvaha vybočit z proudu i svým oděvem byla umělcům vlastní. Vnímali oděv jako projev své individuality. Právě s tvůrčími osobnostmi jsou spojeny i první snahy o reformu oděvu, o zjednodušení konstrukcí, odložení korzetu. Mezi ně patřili i známí vídeňští malíři, architekti a designéři jako Gustav Klimt, Koloman Moser a Josef Hoffmann. Ve 20. letech tyto tendence nejvýrazněji reprezentovali italští futuristé Fortunado Depero a Giacomo Balla se svými křiklavě barevnými vestami či Sonia Delaunay s výraznými abstraktními geometrickými vzory na šatech. Ovšem nejpatrnější souvislost s Toyen lze hledat na kombinéze zvané TuTa – overalu pro muže i ženy – od Ernesta Thayat. Ernesto navrhl tento celistvý oděv s nakládanými kapsami pod vlivem lásky k aviatice a motorismu. Tito avantgardní umělci se totiž považovali za jakési konstruktéry budoucnosti, ale zároveň v návrhu zohledňovali i sociální situaci. TuTa byla v podstatě montérkami – pracovním oděvem. Tak tomu bylo i u Toyen, která v kombinéze tvořila své obrazy i skvělé knižní ilustrace. Sama oblečena do androgynního overalu vytvářela své dílo plné krásných dívek s očima plnýma touhy a dalších pocitů.

Tvorbu Toyen formoval několikaletý pobyt v Paříži, kam odejela s Jindřichem Štyrským v roce 1925. Spřátelila se s André Bretonem – tvůrcem surrealismu a Josefem Šímou – reprezentujícím imaginativní umění. To Toyen a Štyrského ovlivnilo natolik, že založili vlastní směr nazvaný artificialismus. Znamenal jakési pojítko mezi kubismem a surrealismem. Své estetické vnímání nadvědomého světa se pokusili po návratu do Prahy uplatnit v technice stříkání barev. Díky finanční podpoře podnikatele Josefa Haši otevřeli v jedné z pražských pasáží salon, kde tuto techniku použili na oděvy a další módní zboží. Oba stáli i u zrodu Skupiny surrealistů v Československu v roce 1934.

​

V roce 1942 Jindřich Štyrský zemřel. Toyen prožila válku ve své žižkovské garsonce, kde ukrývala židovského básníka Jindřicha Heislera. S ním opustila v roce 1947 Československo. Tušila, že další léta nebudou pro její tvorbu dostatečně svobodná. Usadila se v Paříži. Tam také v roce 1980 zemřela a je pochována.

​

V roce 2010 uspořádala Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu retrospektivní výstavu díla této mimořádné umělkyně. Bylo možné vidět její tvorbu v jedinečné komplexnosti od obrazů, přes kresby, grafiku, knižní ilustrace, textilní návrhy až po scénografické projekty. Kdo neměl to štěstí ji navštívit, může si alespoň přečíst a samozřejmě prohlédnout výpravnou publikaci, kterou k této výstavě vydal Karel Srp. Jmenuje se jednoduše Toyen.