Byla mezi prvními dívkami na právnické fakultě, stala se první československou doktorkou práv, první notářkou, a toto prvenství jí patřilo i v Evropě. Jaké byly její první šaty, netušíme, ale k promoci doktorkou práv přišla oblečena tak, jak byla zvyklá chodit celý život – v jednoduchých, elegantních, splývavých šatech.

 

Anděla se narodila 14. května 1897 v Humpolci do rodiny četníka. Chytrá dívka navštěvovala dívčí lyceum v Rokycanech, ale to jí nemohlo poskytnout dostatečnou přípravu na vysokou školu. Od roku 1916 tak hospitovala na klasickém chlapeckém gymnasiu, což znamenalo, že se nemohla zapojit do výuky, mohla jen poslouchat výklad. První světová válka přispěla k nárůstu počtu studentek vysokých škol, neboť mladí muži byli často odvedeni na frontu. Andělina vysněná škola ovšem dívky stále k řádnému studiu nepřijímala.

 

To se změnilo se vznikem Československé republiky. Shodou okolností zasedli pánové profesoři k jednání na téma umožnit ženám studovat na právnické fakultě právě 28. října 1918. Asi i pod vlivem slavnostní atmosféry se usnesli druhému pohlaví fakultu otevřít. Anděla se ihned zapsala a byla tak mezi prvním třiceti dívkami.

​

Studium končilo po osmi semestrech stáními zkouškami. Pokud student složil i tři rigorózní zkoušky, mohl vykonávat advokacii. To sice Anděla neměla v plánu, protože chtěla vstoupit do státních služeb, ale přesto se rozhodla pro úplné vzdělání. Rigoróza složila všechna na výbornou. V roce 1922 se tak stala první doktorkou práv ženského pohlaví. Její úspěch zachytil i dobový tisk. U příležitosti promoce Anděle gratuloval sám prezident republiky a vznikl Andělin fotografický portrét přímo v propagačním oddělení prezidentské kanceláře.

 

Problém nastal po dokončení studia. Ženská rovnoprávnost zaručená ústavou v reálu nefungovala. Anděla toužila po vzoru otce pracovat pro republiku, marně se však ucházela o místo ve státní službě, přestože se právníků nedostávalo. Přednost měli kolegové mužského pohlaví. Konečně po půl roce se jí podařilo dostat práci na ministerstvu sociálních věcí.

 

Pro právničky byl post notáře, soudce či ministerského rady v podstatě nedostupný. Ty zastávali jen muži. Právničky nacházely jen místa zapisovatelek. Realitu dokonale odráží film Advokátka Věra režiséra Martina Friče z roku 1937, kde mladá absolventka marně hledá klientelu. Když prvního klienta získá, ve skutečnosti je to potenciální manžel, který si na zločince pouze hraje, aby pronikl k srdci sličné slečny advokátky.

 

Za citování stojí i monolog matky hlavní hrdinky, kterou ztvárnila skvělá herečka Růžena Šlemrová, a který přesně vystihuje, o čem ženy snily a pomalu toho dosahovaly: „Náš lid bojuje za samostatnost ženy a za její práva.

V lidské společnosti, v povolání, v boji o existenci nesmí být rozdílu mezi mužem a ženou. Žena není na světě proto, aby zašívala muži prádlo, přišívala knoflíky, látala ponožky, pečovala o jeho žaludek a byla hromosvodem jeho nálad. Ve 20. století se žena musí osvobodit nadobro. Dnes zaujímají ženy významné postavení v životě veřejném. Zastávají funkce, které kdysi byly svěřovány jen mužům a zastávají je dobře. Vítězí ve sportu a o pokrok mají stejné zásluhy jako muži. Žena inteligentní musí zůstat svobodná, být samostatná.  A když už se provdá jako já, musí si umět dupnout. Chci mít totéž právo, jako má můj muž.“

 

V roce 1926 Andělu zaměstnal Jaroslav Heitz v prestižní notářské kanceláři, která sídlila na neméně prestižní adrese v paláci Koruna na dolním konci Václavského náměstí. Klienti pocházeli z elitních vrstev společnosti. Anděla tedy musela být nejen perfektně připravená odborně, ale musela kancelář i reprezentovat. V jejím postavení bylo dle dobové oděvní etikety vhodné chodit vždy upravená a oblečena v duchu „nenápadné elegance“.

 

Anděla byla štíhlá tmavooká dívka s hustými hnědými zvlněnými vlasy. Úzké rty jí dodávaly trochu přísný výraz, který mírnily právě kadeře a oči. Těch několik málo fotografií ji zachycuje vždy s vážným výrazem, kterým zřejmě chtěla dodat serióznosti svého postavení. Její šaty působí velmi konzervativně. Preferovala jednoduchou kombinaci černé s bílou. U příležitosti své doktorské promoce si oblékla komplet z černého sametu, složený ze šatů s dlouhým rukávem a pláště s trumpetovými rukávy. Ten doplnila přehozem z lišky. Jistě se jednalo o oděv šitý na zakázku. Jednoduché tmavší šaty či světlou halenku má i na dalších fotografiích. U příležitosti mezinárodního zasedání Federace vysokoškolsky vzdělaných žen šaty doplnila módní klipsnou ve výstřihu, jednořadou šňůrou korálků a broží, kterou dámy nechaly pro delegátky zhotovit právě k této příležitosti. Obdélná brož byla doplněna nápisem „Praha 1930“ a trikolorou. Na fotografii z roku 1937 má oblečený kostým, halenku doplňuje elegantní spona ve špičce výstřihu. Perfektně upravené vlasy podle módy tzv. kladené vlny rámují její zdánlivě přísný obličej. Ve skutečnosti to byla laskavá a štědrá žena.

 

Eva Uhrová ve své knize o výjimečných ženách cituje, jak Andělu vnímala její kolegyně ze Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen Marie Tumlířová: „… byla duchaplná, štědrá, zvláště ke studentským kruhům, a milovnice umění a sportu. Stále si udržovala štíhlou postavu, chodila v dokonalém účesu, oblíbila si jednoduché splývavé šaty, jaké ženy středního stavu běžně nosily, ať si vyšly z kuchyně na čaj, ťukaly v kanceláři do psacího stroje, nebo učily nezbedná dítka ve škole. I zevnějškem vzorně reprezentovala svůj stav.“

 

Když v srpnu 1938 přijela do Prahy mise lorda Runcimana, byla Anděla jedním ze tří členů komise Ústředí československých právníků, kteří vypracovali a předali Runcimanovi memorandum o československých právních poměrech. O měsíc později se konečně po téměř deseti letech dočkala i ministerského dekretu jmenování notářkou. Roli zřejmě sehrála zjitřená atmosféra doby, kdy Mnichovská dohoda rozervala Československo. Rozhodnutí, že dívky smějí studovat právnickou fakultu, bylo spojeno se vznikem republiky, rozhodnutí ministra spravedlnosti, že smí být jmenována notářkou, s jejím zničením. Stala se tak první ženou – notářkou jak v Československu, tak v celé Evropě.

 

Bylo to naprosto mimořádné, ale ve vypjaté době tak nějak nedůležité. Anděla ztělesňovala dokonalou emancipovanou ženu, která například nikdy nevařila. Provdala se až ve 46 letech v roce 1943. A i poté si nechala své dívčí jméno a jméno manžela jen přidala. Od této chvíle se psala jako Anděla Kozáková-Jírová. Byla to podnikavá, samostatná, úspěšná dáma, která sama řídila automobil, vydala první knihu psanou ženou právničkou Právní postavení ženy v českém právu zemském; a které ani sňatek nezabránil dál vykonávat své milované povolání.

 

Přesto Anděla Kozáková nepatří mezi úplně známé osobnosti našich dějin. Možná proto, že v roce 1948 emigrovala do Spojených států amerických, kde v Santa Barbaře v roce 1986 zemřela ve věku 89 let. Jediné zpracování jejího života představuje kapitola v knize Evy Uhrové Anna Honzáková a jiné dámy, ve které ovšem stojí za přečtení nejen tato kapitola.