#ceskoslovenskysarm a březnová profese: HEREČKY. Z doby První republiky jsme vybrali dámu, jejíž jméno dnes možná není až tak často skloňované. Podle nás neprávem, tehdy byla opravdu zásadní divou ✨Přečtěte si více o osudu ANDULY SEDLÁČKOVÉ. Současné umělkyně zastupuje charismatická hvězda Vyprávěj a dalších seriálů a děl JANA BERNÁŠKOVÁ. 

Nestárnoucí a první velkou českou filmovou a slavnou divadelní herečku Annu Sedláčkovou její obdivovatelé stejně jako rodina familiárně překřtili na Andulu. K její mimořádně krásné tváři, salónnímu chování, šatům z nejprestižnějších módních závodů, ve kterých se elegantně pohybovala nejen na jevišti – prostě k jejímu životnímu stylu by se mnohem více hodilo jméno Annie, kterým se ona sama podepisovala fanouškům na fotografie na počátku své kariéry.

​

Anna se narodila 29. září 1887 v pražské herecké rodině. Pro směřování jejích životních kroků sehrál zásadní roli především otec Alois Sedláček. To on ji jako šestnáctiletou dívku přivedl na prkna, která znamenají svět. A nebyla to ledajaká prkna – Anna poprvé stanula před obecenstvem v Národním divadle. Psal se rok 1903 a dívka se mohla opřít o rady otce, divadelní průpravu u uznávané Marie Hübnerové, ale hlavně o svůj talent a píli.

​

Velkým vzorem pro ni byla slavná francouzská herečka Sarah Bernhardtová, jejíž repertoár později částečně přejímala. Osobně viděla Sarah jako pětiletá při jejím hostování v pražském Národním divadle v roli Marguerity v Dumasově Dámě s kaméliemi. Později se tato role stala pro Andulu téměř osudovou. U Sarah se ale inspirovala nejen rolemi, ale i přístupem k prezentaci své osoby. Sarah bývala označována jako božská a k postu divadelní divy směřovala i Andula. Se Sarah ji pojila i osobnost Alfonse Muchy. Krásná tvář Anduly se objevila na plakátu k představení Princezna Hyacinta z roku 1911, jediném divadelním plakátu, který po návratu do Čech Mucha vytvořil. V roce 1968 se motiv objevil na známkách a aktuálně je možné Andulu jako Hyacintu vidět v Praze na plakátech, propagujících Muchovo muzeum.

​

V roce 1911 se Andula provdala za architekta Maxe Urbana. Přitažlivý a vždy perfektně oblečený Max pocházel z bohaté měšťanské rodiny, pohyboval se mezi společenskou elitou a rodina měla pronajatou loži v Národním divadle. Avšak kromě lásky manžele pojil i sen o společné filmové společnosti. Nazvali ji ASUM podle svých iniciál. Natáčeli dokumentární filmy z Prahy i zahraničí i hrané filmy. Bohužel ze všech snímků se dochovaly jen dva: Čtyři roční doby z roku 1912 a Konec milování z roku 1913. Andula se tak stala jednou z našich úplně prvních filmových hereček. A patří jí i primát první české herečky (spolu s Růženou Šlemrovou) ve zvukovém filmu. Natáčel ho Paramount v roce 1929 u Paříže a jmenoval se Tajemství lékařovo. To již nenatáčela s Maxem, protože ten se po válce vrátil ke svému původnímu povolání architekta – je například autorem Barrandovských teras pro Václava M. Havla. Ale to již nebyli ani manželé. Jejich manželství se rozpadlo krátce po válce. Krásná Andula se ovšem vzápětí provdala znovu.

​

Podle českého teatrologa Františka Černého byla Andula „…žena mimořádného sexappealu, okouzlující pikantním francouzským půvabem, uměním odstíněné a psychologicky bohaté konverzační hry, kultivovaností projevu, jemným humorem i honosnými, vkusnými a stále novými toaletami.“ Musela být nepřehlédnutelná. Její obdivovatelka Ella Bozděchová vzpomínala, že ženy tehdy záviděly Andule a muži Maxovi. Andula byla vskutku krásná žena. Měla výrazné modré oči, které ještě podtrhovalo divadelní líčení. V mládí vypadala vyspěleji, ale pak jako by se čas zastavil. Muži zmiňovali jakýsi erotický náboj, který vyzařovala. I proto Andule seděly role milovnic – elegantních, šarmantních, okouzlujících. Ale vzhled nebyl vše. Byla perfekcionistka ve výslovnosti a mistryně ladného pohybu. 

​

Svému postu „božské Anduly“ podřídila i svůj život. Věděla, že musí plnit stránky společenských časopisů, že musí být vždy dokonale upravená a neodolatelná. Na všech fotografiích je zachycena v dokonalé póze. I za protektorátu, kdy jí bylo již přes padesát let, vypadá její pleť jak z porcelánu. Když byly na počátku století módní plné ženské křivky, měla je. Když se ve 20. letech stala ideálem pružná sportovní žena, objevily se v časopise fotky štíhlé Anduly v šortkách, či na horách v rajtkách. Když byli módní velcí psi, pořídila si barzoje. Jmenoval se Cézar a hrál s ní i ve filmu Dáma s barzojem z roku 1913. Dochovaná fotografie z natáčení na pražském Žofíně nápadně připomíná titulní stránku časopisu Nové pařížské mody z téhož roku – je na něm kresba dámy v kostýmu s tímto chrtem aristokratického vzezření. Elegantní dáma musela mít i elegantní doplněk.

​

Ovšem nejslavnějším Anduliným doplňkem se stal hedvábný mušelínový šátek, se kterým si dokázala v roli pohrávat jako žádná z hereček, které se ji snažily napodobit. Josef Brož ve své knize o Andule zaznamenal vzpomínku neteře již zmiňované Anduliny obdivovatelky a přítelkyně Elly Bozděchové Evy Kozákové: „byl jen o něco větší než pánský kapesník, ale zase menší než šátek na krk, asi tak o velikosti 30 x 30 cm, byl vyroben z mušelínu, lehounké tenké látky. Vlál jako závoj. Šátek se dal zároveň zmuchlat a dovedně ukrýt. Měla jich bezpočtu, v nejrůznějších pastelových barvách, aby se hodily ke kostýmu. Jeho použití bylo efektní i praktické. Posloužil k jímavému utírání očí (podle potřeby i nosu), k zaměstnání rukou, k vyjádření rozpaků nebo jiného pohnutí mysli, ke koketnímu odhánění nápadníka nebo k jeho pokárání, k radosti i umírání.“

​

Její nástupkyně na prknech Národního divadla a zároveň spisovatelka Olga Scheinpflugová o ní psala s ne menším obdivem a nazývala ji rajkou mezi vrabčáky: „Pikantní a půvabná každým pohybem dovedla se sebou zacházet jako žádná z hereček. Nevím, jak často se doma dívala do zrcadla, ale věděla, co jí sluší a čemu se má na sto honů vyhnout, aby nikdy nezavinila sebemenší trhlinu v ideálních představách svého ženského obecenstva. Stejně kouzelně zacházela s vlečkou, krajkovými kapesníčky, s vějíři i muži. Dovedla si uvázat šálku a nasadit čapku jako nikdo, myslím, že ani nepotřebovala švadleny, ale švadleny potřebovaly ji…“

Andula měla k módě opravdu vztah. Pro řadu filmů byla autorkou námětu, zřejmě i pro film Čtyři roční doby z roku 1912, kde předvedla proměny ženské módy během ročních období. Andula šila v nejlepších salonech u Hany Podolské, v Maison Eckstein nebo u Oldřicha Rosenbauma. Protože v divadlech hostovala, musela si kostýmy pro hry platit povětšinou sama, což bylo náročné. V roce 1927 dostávala jako host Národního divadla měsíčně částku 7.500,- Kč, tj. 90.000 ročně. V tomto roce ale utratila u Rosenbauma závratných 78.000 korun. Její druhý manžel Josef Kašpar, který se staral o její finance, správně podotkl, že je třeba k tomu ještě připočítat klobouky, střevíce, prádlo, punčochy… Andula tedy stejně jako filmové herečky většinu svého výdělku obětovala na šaty do nové hry. Být hvězdou něco stálo. Bez zabezpečení manžela – ředitele právního oddělení Pražské železářské společnosti – by si takovou garderobu dovolit nemohla.

​

Byla tak populární, že ženy hltaly všechny články o ní a rozhovory s ní. Zajímal je její soukromý život, byla hvězdou jak na jevišti, tak v soukromém životě. V roce 1927 se umístila v žebříčku populárních osobností na druhé místě hned za Vlastou Burianem a před Eliškou Junkovou. Byla tváří Lyonského domu s hedvábím, jehož hedvábné luxusní látky propagovala s tím, že nakupuje výhradně zde. Jako jedna z prvních se nechala již v roce 1923 ostříhat na módní mikádo. Když začal v roce 1926 vycházet prestižní společenský časopis Pestrý týden, na obálce prvního čísla se objevil prezident Masaryk, na obálce druhého to byla Andula s dcerou Marcellou.

Ta se jí narodila právě v roce 1926 a dostala jméno psané francouzsky. Pro Andulu se stala smyslem života. Oblékala ji do luxusních šatů, její fotografie se objevovaly ve společenských časopisech, pohybovala se ve vybrané společnosti a matka jí umetla i cestu k divadlu. Dívka vyrůstala jako princezna. Přesto však prý zůstala skromnou pilnou dívkou, oddaně milující svoji matku a plnící tak každé její přání. Otcem byl pravicový politik a předseda Ústředního svazu československých průmyslníků František Xaver Hodáč. Tato skutečnost ale zůstala předmětem tajemství a je otázkou, zda sama Marcella tušila, kdo je jejím skutečným otcem. Marcella tak byla nevlastní sestrou slavnější herečky – Nataši Gollové. Anduliným manželem byl v té době totiž Josef Kašpar, který jí poskytoval dokonalé zázemí.

​

Manželé žili na úrovni. Andula měla drahé šperky, jezdila reprezentativním autem, bydlela v Maltézském (Velkopřevorském) paláci, šila v nejlepších módních domech. Lyžovat jezdili manželé do Sv. Mořice, měli vilu v Černošicích, chatu v Kynžvartu…koncem 30. let se však ocitli téměř na mizině. Josef Kašpar odešel do důchodu a Andula vystupovala málo.

I proto se rozhodla navzdory těžké době – jen 14 dní po vypuknutí 2. světové války – otevřít vlastní divadlo. Sídlilo v Mozarteu v Jungmannově ulici. Malé divadélko mělo poskytnout slavné herečce role, po kterých toužila. Statečně zařadila do repertoáru divadla i Čapkovu Věc Makropulos. Tato mimořádná žena se odvážila nepřijít hajlovat do Národního divadla po smrti Reinharda Heydricha. Byla mezi českými herci jediná. Zatímco válku se jí podařilo přečkat bez zatčení, komunistický režim odsoudil její dceru Marcellu na 12 let (odseděla si 3 roky). Sama Andula strávila ve vazbě 7 týdnů. Po válce již na svoji hvězdou divadelní kariéru nenavázala. Zemřela téměř zapomenutá v osmdesáti letech po srážce s motocyklem.

Připomenout osudy této výjimečné ženy se pokusil Josef Brož v knize Aféry Anduly Sedláčkové z roku 2008. Čtivá kniha obsahuje i celou řadu fotografií. Další fotografie z divadelních rolí jsou dostupné na stránkách Národního divadla: http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx…